PANICKÁ PORUCHA A GENERALIZOVANÁ ÚZKOSTNÁ PORUCHA SE STŘEDNĚ TĚŽKOU DEPRESÍ

Dobrý den, ráda bych se s Vámi všemi, kteří stále váháte, zda vyhledat odbornou terapeutickou pomoc, podělila prostřednictvím těchto řádků o svůj příběh.

Náročné stresové zaměstnání, pro které jsem dýchala, z jednoho nepovedeného vztahu rovnou po hlavě do dalšího, radosti, zklamání, ve volných chvílích nekonečné párty plné alkoholu, minimum odpočinku a žádný čas pouze pro sebe. Tak nějak vypadal můj život už několik let předtím než se objevily první příznaky následného zhroucení. Když se dnes  ohlédnu zpět , naprosto jasně vidím, že mi tělo dávalo už dlouhou dobu varovné signály –  stop ! Bohužel jsem tato varování brala na lehkou váhu – nebo jim spíše nerozuměla - a nikdy jsem nepomyslela na to, jaké následky to může mít a jak moc mi to změní život. Až do 27.10.2012.

Byl to den jako každý jiný – celý den v práci, domluvená pozdní večeře s kamarádkou. Zbývalo mi ještě do schůzky chvíli času a tak jsem se rozhodla zabít ho odreagováním v nákupním centru v Praze na Andělu. Vše probíhalo zcela normálně, až do chvíle, kdy jsem se chystala k odchodu a vlezla na eskalátor vedoucí k východu. Zničehonic  jsem cítila, jak mi celé tělo polil studený pot, zatmělo se mi před očima, nohy a ruce byly jako z gumy a já byla přesvědčená, že každou chvíli musím omdlít. Dodnes nevím, jak se mi podařilo vymotat se z nákupního centra ven, kde už na mě čekala kamarádka, chvíli jsem to tzv. „rozdýchala“ na čerstvém vzduchu a strávila zbytek večera podle plánu. Odjela jsem autobusem domů a snažila jsem se tu nepříjemnou situaci vytěsnit z hlavy s tím, že se z toho vyspím. Bohužel se stejný scénář odehrál i druhý, třetí, čtvrtý, pátý den – i několikrát v průběhu dne – jen s rozdílem místa, kde se dostavila ta odporná slabost  - tubus metra, eskalátor v metru, most přes koleje, výtah…..

Nikdy jsem nebyla typ, který letí k doktorovi se sebemenší bolístkou, ale tentokrát jsem cítila, že je něco zatraceně špatně a šestý den  vyrazila k praktické lékařce, která mi změřila tlak a chtěla mě poslat domů s tím, že jsem jen přepracovaná. Nenechala jsem se odbýt a tak mě po mém naléhání odeslala na neurologii, kde mi další den udělali EEG  (základní vyšetření mozku) – bez nálezu. Další štací byla fyzioterapeutka, která sice zjistila drobné problémy s krční páteří, ale evidentně to příčinou problémů nebylo. Můj stav se den ode dne zhoršoval a velmi rychle jsem se dostala do fáze, kdy jsem byla schopná pouze ležet v posteli, koukat do stropu a představovat si všechny hrůzy, které mi můžou být. K motání hlavy a zhoršenému vidění se i při krátké chůzi například na záchod přidaly problémy s rovnováhou – tělo jakoby mě „táhlo“ na jednu stranu, začaly mi brnět ruce a zhruba v té době se poprvé objevil můj největší nepřítel, jak se později ukázalo – tenkrát jsem ještě netušila, že má i své pojmenování – derealizace. Na rozdíl od ostatních somatických projevů se tento v podstatě nedá vysvětlit někomu, kdo jej osobně nezažil. Jedná se o pocit jakéhosi neskutečna, člověk má pocit, že přestože vidí, slyší a chápe smysl sdělení, tak jakoby se to vše odehrávalo za hodně tlustým sklem, pocit, že vnímám tak na 20% a že se musím každou chvíli zbláznit. Lékařům jsem to ovšem stále popisovala pouze jako motání hlavy. Během pár dní už jsem nebyla schopná dolézt ani na záchod, mlátila jsem sebou ode zdi ke zdi, viděla jsem dvojitě, až jsem nakonec skončila na urgentním příjmu v Motole, odkud jsem byla ihned odeslána na CT mozku, aby byl vyloučen nádor, který může mít podobné příznaky. To se naštěstí nepotvrdilo, nicméně bylo ještě mnoho dalších věcí, které bylo třeba vyšetřit a tak jsem postupně putovala na magnetickou rezonanci, oční, vyšetření krčních tepen, vyšetření tělísek rovnováhy v uchu a další a další. Ovšem vše opět bez nálezu. Namísto toho, aby se mi ulevilo, že se postupně vylučují ty nejhorší věci, jsem se cítila i psychicky hůř a hůř a propadala hysterii, že mi nikdo nepomůže, prolézala jsem diskuze na internetu a v každé vážné nemoci jsem viděla možnou příčinu svých problémů. Od boreliózy po AIDS. Během pár chvilek v noci, kdy jsem spala, přicházely noční můry , co vše mi může být, během 2 měsíců jsem zhubla o 17 kilo a stala se ze mě fyzická i psychická troska, okolní svět pro mě přestal existovat a začalo mi být vše jedno, už jsem ani neplakala. To vše trvalo přes 2 měsíce než přišel zlom. Kamarádka mi domluvila návštěvu u své známé internistky, kterou – jako jedinou - téměř ihned poté, co mě prohlédla a promluvila si se mnou, napadlo, že by veškeré mé potíže mohly být psychosomatické – tedy že se zhroucená psychika projevuje především přes tělesné bolesti a strasti. Předepsala mi tedy léky na uklidnění, jejichž název jsem nikdy neslyšela, ale světe div se, zabralo to. Od praktické lékařky jsem měla na spaní neurol, lexaurin atd., ale bez výsledku. Tentokrát to ovšem bylo o něčem jiném, po 2 měsících jsem se vyspala a během pár dní se dostala do stavu, kdy jsem – i když s problémy – byla schopna dojít sama nakoupit, aniž bych někde „padala“, atd. A vše bylo jasné. Paní doktorka mě okamžitě odeslala na psychiatrii, kde se během první schůzky – rozhovoru a testů vše potvrdilo – kombinace panické a generalizované úzkostné poruchy doprovázené středně těžkými depresemi a silnými somatickými projevy. Jelikož dlouhodobé braní léků na uklidnění je nežádoucí, předepsali mi antidepresiva, které jsem zpočátku snášela velice špatně – první tři týdny se vše ještě mocně zhoršilo, ke všemu se objevily sebevražedné myšlenky, křeče ve spánku a podobné lahůdky. Zatnula jsem ale zuby a podařilo se mi toto období překonat a během měsíce většina negativních vedlejších účinků vymizela. Zároveň mi byla doporučena kognitivně behaviorální terapie formou denního stacionáře nebo dvouměsíčního pobytu v psychiatrické léčebně v Bohnicích, kde bych docházela na skupinové terapie. Touto cestou jsem jít odmítla a začala na internetu pátrat po soukromém terapeutovi s dobrými referencemi.

A to byl začátek mé dlouhodobé spolupráce s Lucií.  Vzala mě ihned, jakmile se jí uvolnilo místo a začaly jsme pomocí KBT intenzivně pracovat na nápravě alespoň těch nejhorších škod, které stihla mrcha nemoc napáchat.  Začátky byly velice náročné. Musela jsem se naučit pracovat s neustálými negativními myšlenkami a černobílým pohledem na věci a postupně jsem se také učila zvládat tělesné projevy nemoci – umět zachovat klidnou hlavu a vědět jak si pomoci v situacích, které se stále běžně opakovaly – pocity na omdlení, částečná ztráta vidění, strach z výšek, uzavřených prostor, MHD, atd. Lucie byla mé štěstí v neštěstí. Svým věčným úsměvem a optimismem, obrovskou mírou empatie, upřímným zájmem a vírou ve mě, mi dodávala naději a sílu, kterou člověk v takové situaci tolik potřebuje.  V nejtěžších chvílích tady pro mě vždy byla, a to i nad rámec svých „povinností“. Radovala se spolu se mnou z každého i malého úspěchu a věřím, že hlavně díky ní jsem se dokázala vrátit alespoň částečně zpět do života, za což jí tímto ještě jednou děkuji.

Dnes – po dvou letech – beru stále léky. Jelikož Lucie odešla na mateřskou dovolenou, docházím na hlubinné terapie, kde se snažíme dobrat příčin, proč se to vše stalo, což je velmi náročná a dlouhodobá práce. Přestože mě stále velmi trápí pernamentní pocit derealizace, stálá únava a při zvýšeném fyzickém nebo psychickém vypětí se vrací i motolice, byla jsem schopna se již na plný úvazek vrátit do zaměstnání, vybudovat si velmi hezký vztah se současným partnerem, pořídit si bláznivé štěně a pomalu začínám pomýšlet i na rodinu, pokud mi to zdravotní stav a léky dovolí.

Pevně doufám, že třeba právě Vám pomůže můj příběh pochopit, co vše narušená lidská psychika dokáže a jak moc důležité je problémy řešit – nejlépe dříve než narostou do hrůzných rozměrů, jako se stalo mně. A pokud už jsou problémy tak velké, že je nedokážete sami zvládat, tím spíše je obrátit se na toho pravého odborníka. Dávno nežijeme v době, kdy chodit na terapie nebo nedejbože k psychiatrovi člověka absolutně vyloučilo ze společnosti jako nebezpečného blázna. Věřte, že když o svých problémech začnete mluvit, budete překvapeni, kolik lidí z Vašeho okolí se potýkalo nebo dosud potýká s nějakou formou psychických problémů a třeba právě Vy jim můžete jít příkladem, aby i oni začali své problémy zavčas řešit,  tak jako jsem byla pro některé své přátelé a kolegy já.

Na závěr snad jen….. nečekejte zázraky na počkání. Léčení pošramocené psychiky je boj na velmi dlouhou dobu, v některých případech na celý život, ještě může přijít a pravděpodobně přijde mnoho chvil, kdy budete mít chuť vše vzdát, ale pokud budete opravdu chtít a budete na sobě usilovně pracovat, lidé jako Lucie Vám na té cestě mohou velmi pomoci. Držím Vám palce!

 

Tereza, 30 let, Praha